pondělí 18. únor 2019 20:43
Registrace    

Hovězí na Žihľave podávané na dreve

Na prvý pohľad pôsobí dojmom človeka, ktorý sa vo svojej veci vyzná. Dôveryhodný, premýšľajúci, analyticky bystrý, slušný a zároveň sebavedomo presvedčený o svojich argumentoch. Zrelý päťdesiatnik, ktorý vo svojom odbore preskákal už, zrejme, všetko a nič ho len tak ľahko neprekvapí. Pôvodom lesník, ktorý presedlal do drevárskej výroby, aby zúročil skúsenosti z oboch brehov tej istej rieky. Tvrdí, že tá rieka tečie jedným korytom, a že oba brehy sú od seba rovnako ďaleko blízko i ďaleko. A že k nim treba budovať mosty. V rozhovore pre Drevársky magazín sa zo svojich predstáv a pravidiel vyspovedal Ing. Jan Václavík, podpredseda predstavenstva DYAS.EU, a.s.

Firma vznikla v Uherském Ostrohu, na slovensko-moravskom pomedzí, počas hospodárskej krízy v roku 1930 a odvtedy sa v nej nepretržite, už takmer 90 rokov vyrábajú preglejkové materiály, ktoré putujú do celého sveta. Technologicky, samozrejme, na najvyššej európskej úrovni.

DM: Vo Vašom životopise je množstvo veľmi zaujímavých lesníckych, ale aj drevárskych destinácií. Ktoré z nich považujete za tie najrozhodujúcejšie, ktoré azda najviac ovplyvnili Vaše dnešné pôsobenie?
J. V.: Osobně si myslím, že je nejdůležitější začít u rodiny. Moje rodina je na Slovensku i na Moravě. Moj „starký“ nakupoval dříví pro celulózku v Martině a motal se celý život kolem lesů, kus lásky ke dřevu a k lesům jsem asi zdědil po něm. Ale i další moji předci se pohybovali po lesích, loukách a lazech a právě ti mi dali lásku k lesu, přírodě a ke dřevu. I když si dnes musím přiznat, že jsem si lesnickou školu vybral na základě romantických kritérií. Měl jsem představu, že budu trávit většinu času v lese, procházkami mezi stromy, nikoliv jako teď – za volantem anebo v kanceláři. Navzdory tomu, že realita je jiná než studentské představy, na svůj profesní vývoj si nestěžuji. Začínal jsem na lesním závodě Velké Karlovice, který sousedí s lesními závody Považská Bystrica a Čadca, a měl jsem štěstí, protože tento závod byl lídrem většiny událostí, které se v devadesátých letech na přelomu tisíciletí v českém lesnictví a částečně i zpracování dřeva odehrávaly.

DM: Ktoré to boli tie zásadné udalosti, ktoré ovplyvnili súčasný stav lesov a lesníctva v Čechách?
J. V.: Samozřejmě to byla taková ta základní privatizační otázka lesníků a fořtů a vedoucích lesních závodů „my tady děláme celé generace a teď nás má někdo cizí zprivatizovat?“, což bylo dáno tím, že lesní závody a lesy měly jít do kuponové privatizace, a z toho pak vznikly myšlenky, co bychom mohli udělat pro to, aby k tomu nedošlo. A tak na lesním závodě Velké Karlovice vznikla nejprve vnitropodniková a pak opravdová velká banka – Forestbank (později Foresbank) a investiční fondy Forestinvest, které svoji službu následně nabídly i dalším lesníkům po celé České republice. A to už jsem dostal na starost já, protože jsem měl spolužáky z MBA studia, kteří už si to vyzkoušeli v první vlně, a nakonec nikdo jiný ani nebyl k dispozici. Spoustu věcí jsem se u toho naučil. Dá se říct, že jsem měl štěstí a byl jsem ve správnou chvíli na správném místě. Od té doby se pohybuji u událostí, které české lesnictví ovlivňovaly a ovlivňují. I když se fondy potom rozpadly a banka prodala, byla to základna pro vznik dalších velkých projektů. Například se tam sešli lidé (a myšlenky), kteří pak se mnou šli pomoct Honzovi Mičánkovi s projektem firem LESS a LESS & FOREST, kde jsem následně strávil deset let svého života. Když jsem odtud odcházel, hledal jsem nějaké místo, kde nebudu konkurovat svým vlastním myšlenkám a zkušenostem, které jsem, logicky, nechal firmě LESS. Když mě můj současný kolega Ing. Jan Gaszczyk nabídl příležitost v DYAS, bylo to pro mne snadné rozhodování. A to už je současnost.

DM: A to je presne tá symbióza medzi lesníctvom a drevospracujúcim priemyslom. Svojho času, pred rokom 1989, fungoval na území Československa tzv. lesnícko-drevársky komplex, respektíve, tak sa nazývalo spolčeným pojmom odvetvie lesníctva a drevárstva. Po zmene spoločenského systéme sa tento komplex rozbil a lesníci i drevári zostali v Čechách i na Slovensku akoby sami pre seba. Dnes, ako keby si znovu uvedomovali, že sú odsúdení na spoluprácu a hľadajú si k sebe – viac alebo menej úspešne – cestu. Vnímate to tiež tak, alebo je taký skrytý antagonizmus v Čechách i na Slovensku rovnaký?
J. V.: Jsem přesvědčený, že obě řemesla k sobě patří, ale ani jedna strana si neuvědomuje, že jí chybí znalosti a zkušenosti té druhé. Takže do jisté míry je cílem některých našich projektů spojovat obě skupiny a využít synergických efektů, které tam jsou. Lesníci nikdy neuměli řezat dřevo na desky. Všechny přidružené dřevařské výroby, které jsem viděl na lesních závodech, v okamžiku, kdy se správně spočítala jejich ekonomika, prodělávaly peníze. Doposud jsem neviděl výjimku. To znamená, že lesníci neumí vyrábět desky ekonomicky, protože si myslí, že je to to samé jako uříznout strom u pařezu. Není. Jako v každém jiném řemesle je tam skryto mnoho drobných detailů, které určují, jestli ten projekt bude úspěšný, nebo neúspěšný. A to samé funguje i na druhé straně. Všichni moji známí a kolegové, kteří řežou dříví, si myslí, že je to v lese jednoduché, že je to naplánovatelné, jako ve fabrice. Jenomže v lese je spoustu věcí, které neřídí člověk, ale příroda, které naplánovat nelze a které efektivitu lesa ovlivňují. Aby ten proces fungoval, je potřeba spousta znalostí a zkušeností i spousta manažerské improvizace. Obě strany a lidi na nich spojuje dřevo. Já ty antagonizmy vnímám, ale nejsou velké, a jsem přesvědčen, že když se je pokusíme ještě zmírnit, bude z toho mít prospěch jedna i druhá strana.

DM: Prečo si jedna alebo druhá strana myslí, že na tú druhú dopláca? A to je jedno, z ktorého pohľadu sa na to pozeráme.
J. V.: Na to je jednoduchá odpověď. Ani jedna, ani druhá strana nikdy neměly příležitost seznámit se s těmi detaily, které jsou pro druhou stranu typické, které rozhodují o úspěchu řemesla. Proto je potřeba o nich informovat a obě strany sbližovat. Z toho důvodu DYASka podporuje v Čechách časopis a vydavatelství a nakladatelství Lesnická práce a na Slovensku časopis LES, a z toho důvodu se také snažíme navázat spolupráci i s Drevárskym magazínom, tak abychom našli společné průsečíky a abychom informovali jednu i druhou stranu o tom, v čem tkví podstata našich řemesel. Nevěřím, že to dokážeme beze zbytku, ale mohli bychom dokázat vytvořit – a teď hledám to správné slovo – úctu ke znalostem lesníků ze strany dřevařů a úctu ke znalostem dřevařů a dřevo­zpracujícího průmyslu ze strany lesníků.

DM: Ale v podstate jedna aj druhá profesia si vyžaduje jedno – a to je pokora k prírode a k lesu ako k živému organizmu. V tej súvislosti aj v Čechách aj na Slovensku rezonuje otázka prehnanej ochrany a starostlivosti o les. Ako vnímate tieto opatrenia v Čechách a ako aj na Slovensku? Mám na mysli lykožrúta, veterné kalamity a podobné katastrofy.
J. V.: Ano, pokora je to slovo, které jsem hledal u odpovědi na Vaši předchozí otázku a našel jsem místo něho úctu, která do té odpovědi taky patří. Já osobně jsem přesvědčen, že lesy, které se nám líbí, které jsou krásné, ve kterých jsme rádi, jsou ty lesy, ve kterých se hospodaří řádně a správně. To je rozpor s myšlenkami tzv. ochranářů, kteří naopak říkají, že hezké budou ty lesy, ve kterých se hospodařit nebude. Ale to už dnes v civilizované Evropě nejde. Máme jasné zkušenosti a důkazy, že lesy, ve kterých se přestane hospodařit a o které se člověk přestane starat, začínají chřadnout, schnout, napadají je různí škůdci – kůrovec je jenom jeden z nich – a proto by se společenství lesníků mělo snažit velmi trpělivě a zodpovědně vysvětlovat, co je správně. Děje se to dnes ale málo, což je chyba právě lesníků. Lesník musí umět vysvětlit, co je podstata jeho řemesla, proč se dějí některé procesy tak a ne jinak, vysvětlovat, že lesy, do kterých chodíme tak rádi, jsou právě ty lesy, o které se někdo odborně stará, ne ty, které chřadnou a pustnou. A hmyzí škůdci, větrné počasí a jiné přírodní katastrofy tady byly už dávno před lidmi.

DM: Už ste to spomínali na úvod, že Vaše pôsobisko je na Morave, čoby kameňom dohodil na slovenskú stranu a aj fabrika, v ktorej pôsobíte je blízko slovenských hraníc. Vnímate tú hranicu ako hranicu, alebo ju vnímate len v pracovnej sfére, keď treba zohnať surovinu, alebo technológie, či partnerov na spoluprácu?
J. V.: Já se v těchto otázkách považuji tak trochu za výjimku. Narodil jsem se v Československu. Nás Čechoslováků je už velmi málo. Já mám možná příbuzných stejně nebo víc na Slovensku a genetické kořeny tady cítím možná silněji než ty moravské, takže já jsem nějakou hranici nevnímal nikdy. A můj otec se s hranicí nikdy nesmířil, kdykoli jsme přes ni jeli a byli tam celníci, tak se snažil vyvolat nějaký konflikt: „co to vezete? – Kulomety, samopaly a podobně!“ Samozřejmě tím, že hlavní zpracovatelský závod DYAS je v Uherském Ostrohu, je jeho zásobovací kolečko na obou stranách Karpat. To tak je a vždycky bylo. Na druhé straně je ale pravda, že jsme v dřevozpracujícím průmyslu v Československu tak trochu zaspali dobu a ztratili jsme zkušenosti a znalosti, které tady po generace byly. Předběhly nás jiné národy, dnes jsou to Němci, Rakušani a severské státy, které určují trendy. A to jsou výzvy pro nás – dohnat je a předehnat je. Nemají tak výrazný náskok, jak to na první pohled vypadá. Musíme investovat do nových technologií, mít nové nápady, vyvíjet nové materiály, produkty, nové výrobní postupy, ale i nové kombinace dřeva s dalšími moderními materiály. To vidím jako cestu. Samozřejmě nás čím dál tím víc omezují různá evropská byrokratická nařízení, která nám berou energii a zjednodušují Rakušanům a Němcům, aby si svou pozici zachovali. Důležité je najít šikovné lidi, protože každé řemeslo, každé podnikání stojí a padá na šikovných lidech, ne na strojích – ty si umí koupit každý.

DM: Myslím, že tak trochu zo slušnosti ste nespomenuli ešte jeden aspekt a to je – prestať špekulovať so surovinou, teda drevom. Aj na Slovensku aj v Čechách.
J. V.: Tady je dlouhodobý problém v tom, že lesníci – a to si můžu dovolit tvrdit, protože kořeny mám lesnické – nepochopili řádně základní ekonomický aspekt toho, co je živí, a to je dřevo a zákazníci, kteří za něj platí. To důležité slovo je – zákazníci. Zákazníci, kteří jsou ochotni to dřevo koupit a zaplatit. Mně se to obtížně vysvětluje i kolegům ve fabrice, kterým musím objasnit, že máme zákazníky vlastně na obou stranách. Naši zákazníci jsou sice ti, kteří si kupují naše produkty, ale my se musíme stejně uctivě chovat i k lesníkům, kteří nám dřevo – surovinu – prodávají, protože ti si stále myslí, že zákazníci jsou i oni. Jsou i výjimky, když je dřeva nadbytek – teď si bezpochyby užívají zpracovatelé smrku, kterého je právě nyní nadbytek, ale to se zase časem otočí ve prospěch listnáčů. Je však potřeba komunikovat, vysvětlovat, argumentovat, že o konečné ekonomice pěstování lesů a zpracování dřeva nerozhodují ani lesníci, ani ti, kteří v první linii dřevo zpracují, ale že to jsou obyčejní lidé, kteří se rozhodují, který výrobek a z jakého dřeva si koupí. K našim zákazníkům bychom měli mít pokoru, nikoli spekulovat s daným okamžikem a množstvím vhodného dřeva. Mimochodem, i to se dá dnes ovlivnit, když znáte lesnické řemeslo, protože máme spoustu špičkových nástrojů – hospodářská úprava lesa, je jedním z nich – které umí dlouhodobě regulovat křivky v těžbě dřeva a jeho produkci. Pěstujeme zbytečně staré a tlusté dřevo, které už skoro nikdo nechce, změnily se technologie v celé Evropě. Na co je nám 150letý smrk, nebo 200letý dub nebo buk? Technologie, které máme, a zákazníci, které máme, to už nevyžadují. Doba obmýtí u smrku se může klidně posunout na 60 let a u buku na 80.

DM: Už na začiatku rozhovoru ste spomenuli, že ste chceli byť lesníkom kvôli romantickým prechádzkam v lese, oddychu pod stromami a všetkému, čo nám les prináša. A teraz ste v podstate stále na cestách. Ako relaxujete? Údajne ste vášnivým motorkárom?
J. V.: S jistou dávkou nadsázky musím říct, že se dostanu do lesa, jen když dostanu smyk. Anebo vlastně na té motorce. Je toho ale čím dál tím méně. Mám doma expediční motorku i partu kamarádů – z velké části tady ze Slovenska – se kterými rádi jezdíme i do lesů v zemích, kde si uvědomili, že motorkáři pro les nepředstavují nebezpečí. Ano, to je můj druh odpočinku. Dobrá parta lidí, kteří mají vzájemné pochopení pro svoje slabiny, vyjedeme někam na kopec, protože vylézt tam pěšky by nám už trvalo hodně dlouho, a tam se radujeme, jak je na světě krásně.

DM: Tento článok v titulku nesie malý kód. Skúste nám ho dešifrovať.
J. V.: Je to prosté. Moje babička – starká pochází z malé osady nad Hriňovou, která se jmenuje Žihľava (česky kopřiva), a to je místo, které já mám nějakým způsobem zakořeněné v genech. Když vyjedu na ten kopec, zjihnou mi oči. To je důkaz toho, že se mojí babičce podařilo předat mi lásku k té krajině, k lidem a přírodě kolem. Nosím to v sobě. A dnes bydlím už dvacátým rokem na Moravě v bývalé „Tonetově“ hájovně v obci Hovězí. Mnohde si myslí, že je to takový srandovní název, podle masa. Ale je možné, že to naše Hovězí nemá s masem nic společného. Jedna jazykovědná teorie říká, že tento název pochází z maďarského slova hévíz – léčivá voda. A to nelze vyloučit, dřív byly na Hovězí dokonce lázně a okolní panství jednu dobu patřily maďarskému rodu Illésházyů, tak je možné, že maďarština jméno obce ovlivnila. A tento článek je sice na první pohled o mě, ale ve skutečnosti je o dřevě a tak sice podáváme hovězí na žihľave, ale na dřevěném podnosu.

Autor: PhDr. Peter Zemaník
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: archív Ing. Jana Václavíka

So svojou obľúbenou motorkou v Turecku na epedícii okolo Čierneho mora

Odborný časopis na podporu dřevařské a nábytkářské výroby.

Zásady zpracování osobních údajů

Newsletter

Přihlaste se pro příjem newsletteru. Nezmeškáte tak žádné aktuální novinky.

Rozesíláme pouze důležité informace. Nespamujeme!