neděle 15. prosinec 2019 18:50
Registrace    

Gio Ponti – jeden život nestačí (1. část)

Při studiu aktivit některých osobností si člověk musí nutně položit otázku, jak je možné, že toho v životě tolik stihli? Patří k nim i Gio Ponti, italský architekt, designér a publicista, který je u nás poněkud opomíjen. Je to zřejmě tím, že stojí ve stínu osobností stejného období, které k nám zřejmě mají teritoriálně a jazykově blíže (Otto Wagner, Adolf Loos, Josef Hoffmann).

Ponti mněl celý život velmi blízko k Francii, a tak není divu, že při příležitosti zahájení provozu v nově upraveném prostoru pařížského Muzea dekorativních umění byla právě výstava Tutto Ponti inaugurační akcí. Tato jedinečná přehlídka veškerých Pontiho aktivit otevřela mnohým návštěvníků oči. Měli možnost obdivovat cca 400 produktů, z nichž některé byly poprvé předvedeny na veřejnosti. Význam výstavy podtrhuje i vybraný scénograf, kterým byl světově uznávaný architekt a designer Jean Michel Willmotte.

V roce 1923 je Ponti jako čerstvý držitel diplomu architektury milánské školy Politecnico jmenován uměleckým ředitelem porcelánové manufaktury Richard Ginori, jednoho z nejvýznamnějších producentů italské keramiky. Podstatně racionalizuje výrobu, inspiruje se aktivitou Wiener Werkstätte, renesancí a klasicismem. Tomu přišel na chuť, když ještě jako voják 1. světové války bydlel v opuštěné vile Andrea Palladia (italský architekt 1508–80). Jeho nadšení pro renesanci se projeví i v návrzích keramiky pro firmu Ginori. Cista (nádoba) La Conversazione Classica získá na Výstavě dekorativních umění v roce 1925 v Paříži Grand Prix. Tento úspěch je důkazem modernizace italského dekorativního umění, které má ve své zemi nekonečné inspirační zdroje. Ponti pro Ginori vytvoří 200 nových modelů a 350 dekorů.

Se společníky Emiliem Lanciou a Toma­sem Buzzim založí agenturu architektury. V letech 1924–26 navrhne dům ve via Randacio. Pracuje s principem iluze a překvapení. Symetrický vestibul otevře do prostoru schodiště. To nemá schodnice, tudíž působí velmi lehce. Jednotlivé byty jsou přístupné z kruhové podesty. Provoz je rozčleněn na denní a noční zónu a na obsluhu. Ponti zde bydlí s rodinou až do roku 1936.

V bytě svého švagra Guida Vinmercatiho v budově Borletti na Via Domenichino, postaveným v roce 1928 ve spolupráci s Emiliem Lanciou uplatní Ponti svoji schopnost designéra. Navrhne elegantní jídelnu s křesly, lehké stoly a postele dokončené ořechovou dýhou, jejíž kresba je občas podtržena marketérií. Součástí projektu je i sada nádobí. Projekt je syntézou klasiky, elegance, komfortu, jemnosti a jednoduchosti.

Cokoliv děláš, dělej s duší!

Pontiho život je významně ovlivněn jeho původní profesí architekta. Jeho kariéra trvá 60 let a je završena stavbou Art muzea v americkém Denveru (1972). Celkem vznikne přes 100 konstrukcí a 50 projektů ve 13 zemích, přičemž větší polovina je v Miláně. Velká rozmanitost budov je udivující a svědčí o velké kompetenci autora a jeho oblíbenosti. V portfoliu staveb najdeme vily, byty, sociální byty, hotely, kancelářské budovy, banky, univerzity, školy nebo továrny. Architektův styl je velmi koherentní. Jeho heslo zní: „Cokoliv děláš, dělej s duší!“.

Dokladem jsou projekty milánských tzv. typických domů (Case Tipiche, 1931–38). Při zachování všech rysů středomořské architektury – pergoly, balkony, loggie a terasy se přibližují k racionálnímu modernismu. 10 rezidencí dokončených okrovým nátěrem a neomítnutými cihlami vytvoří homogenní ulici ponořenou do zeleně. Projekt je koncentrací zhmotněných myšlenek o bydlení. Použitím levných a moderních materiálů odpovídají domy požadavkům nové milánské buržoazie. Ponti sní o toit-jardin (terase na střeše). Terasy pokryté vegetací tvoří přechod z interiéru do zahrady. Některé domy mají bazén, pískoviště a dokonce zeleninovou zahradu. Nechybí ani vytahovací rolety a l´italiano. Ponti každý dům vybaví integrovaným nábytkem, aby získal volný prostor, jemuž přisuzuje velký význam.

Dalším výjimečným projektem je palác Contini Bonacossi pro významného florentského galeristu Tomase Buzziho v roce 1931. Ponti vytvoří interiér velké galerie maleb a kabinetu kreseb, který má být důstojným pozadím pro zhodnocení vzácných exponátů. Pro jejich obdivovatele navrhne elegantní lavičky a konzoly z ořechu a mosazi a půvabné nízké mramorové stolky, vše v Pontiho oblíbeném neoklasicistním duchu.

Pontiho kariéru ovlivní hned v začátku klíčová osobnost: Tony Bouilhet, klenotník a ředitel francouzské firmy Christofle. Rozvine se velmi plodná spolupráce. V letech 1927–29 pro něj Ponti vytvoří 30 modelů. Část produktů je vystaveno na 16. bienále v Benátkách.

Spolupráce se prodlouží na téměř 40 let a Tony Bouilhet Pontimu svěří stavbu svého venkovského sídla l´Ange volant (Létající anděl) na okraji Paříže. Je to první zahraniční zakázka a současně příležitost experimentovat a použít na francouzské půdě koncepci italského domu. Výsledkem je objekt s paladiovskými prvky jako “fronton brizé“, typický pro klasickou architekturu. Exteriér je víc klasický než interiér. Ponti v něm uplatní svůj smysl pro divadelní efekty jako falešný strop, „trompe l´oeil“ a rafinované barvy včetně modré a zlaté. Ve stavbě harmonických proporcí nechybí balustráda ani slavnostní schodiště. Salon má dvojnásobnou výšku. Dům přitom zůstává světlý, příjemný a intimní. Provoz je uspořádán do tří zón: den, noc a servis. Touto stavbou položí Ponti základ domu italského typu paradoxně na francouzské půdě a některé prvky převezme do dalších staveb.

Dlouho na sebe nenechá čekat ani spolupráce s významnými firmami z oblasti sklářství. Je to Veninini a Fontana Arte založená v Miláně v roce 1881. Koncem 20. let je dokonce jedním z největších výrobců skla pro interiéry i architekturu. Navázání spolupráce s Pontim vede k transformaci části produkce na výrobu nábytku a uměleckých objektů. Ponti navrhuje skleněný nábytek: stoly, stolky, zrcadla. V roce 1932 vznikne speciální divize zaměřená na modernizaci sektoru skla, především svítidel ruku v ruce s elektrifikací italských domácností. Ponti se jako umělecký ředitel pustí do práce. Společně s návrhářem skla Pietrem Chiesou učiní z produktů firmy symbol italského vkusu.

Pontiho orientace na sklo však zdaleka nevyčerpá jeho kreativitu. Stihne založit skupinu Il Labirinto, pod kterou tvoří se svými kolegy unikátní nábytkové objekty neoklasicistních rafinovaných střídmých tvarů z vzácných materiálů jako je ořech, třešeň, palisandr. Motiv labyrintu (meandru) je často součástí dekorace. Luxusní nábytek skupiny Il Labirinto se prodává v milánském butiku Venini.

Ponti se ale zaměří i na cenově dostupnější nábytek. Souběžně s Emiliem Lanciou vytvoří kolekci Domus Nova. Je to jednoduché sériově vyráběné bytové zařízení pro širokou veřejnost, dostupné v obchodních domech Rinascente. Svojí lehkostí, moderností, komfortem a malým požadavkům na prostor výrazně ovlivní nový italský vkus. Tento počin je mezníkem naznačujícím počátek nové doby italského moderního designu.

Gio Ponti je v této oblasti hlavním hráčem. Přesto však neopustí koncept luxusního nábytku. Firma Fratelli Radice se stane jeho partnerem pro výrobu interiérového zařízení posledního patra milánské budovy Casa Marmont (1933–34). Zde použije žilkovaný světlý ořešák a zlacené prvky. Některé jeho modely jsou navrženy tak, aby mohly být použity jako prototypy pro sériovou výrobu. Příkladem je židle s opěradlem ve tvaru stuhy navržená v roce 1931 pro palác Contini Bonacossi. Jednoduchý, ale graciézní model je v roce 1936 vystaven na 6. Trienále jako jeden z prvních produktů vyrobených v sérii.

Ponti stále stíhá pracovat i na architektonických zakázkách. V rámci modernizace Itálie z popudu tehdejší vlády realizuje 3 velké projekty: školu matematiky v Římě (1932–35), kanceláře firmy Montecatini v Miláně (1936–38) a budovu univerzity v Padově (1934–42). Jeho rukopis se už jednoznačně vyznačuje prvky moderny a racionalizmu. Montecatini je milánská chemická společnost. Její budova z roku 1938 má tvar písmene H. Uprostřed je nejvyšší budova ředitelství (12 pater) s 1500 zaměstnanci. Ponti prosklenou mramorovou stavbu s kovovými detaily přemění ve vitrínu společnosti. Nakreslí nábytek i další doplňky jako kliky nebo hodiny a prostor kuchyně a kantýny netradičně oddělí skleněnou příčkou. Pro lepší pohodu zaměstnanců zde funguje klimatizace a pneumatická pošta, holič, obchody a dokonce i bar. Druhá budova Montecatini následuje v letech 1947–51.

Zdroj: Tuto Ponti – presse info pro novináře, Muzeum dekorativních umění, Paříž 2019

Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autorka

 

Odborný časopis na podporu dřevařské a nábytkářské výroby.

Zásady zpracování osobních údajů

Newsletter

Přihlaste se pro příjem newsletteru. Nezmeškáte tak žádné aktuální novinky.

Rozesíláme pouze důležité informace. Nespamujeme!