Vrtěti kůrovcem

Vnímáno prostřednictvím názorů politiků a medií prochází české lesnictví obrovskými zvraty. Počátkem roku bylo ve skvělé kondici a předmětem chvalozpěvů k 25. výročí jeho transformace; koncem dubna se slovník politiků a medií hemžil bombastickými výrazy jako apokalypsa, největší kůrovcová kalamita od dob Marie Terezie, bezprecedentní ekologická katastrofa apod.; a od počátku května se kůrovcová kalamita bagatelizuje. Jak je možné, že hodnocení českého lesnictví prochází tak rychlými zvraty? Odpověď je prostá. Jsme svědky vrtění kůrovcem.

O co jde?

Lesy poskytují nejen dříví, ale i nenahraditelné společensky prospěšné účinky, proto byly vždy zvláštním majetkem, nakládání s nimi nebylo nikdy úplně liberalizováno, a stát si nad nimi vyhradil dozor, bez ohledu na to, kdo byl jejich aktuálním vlastníkem. Na našem území se objevila legislativní regulace využívání lesů roku 865 v právních normách Velkomoravské říše a roku 1754 zasáhl stát Tereziánským lesním řádem do vrchnostenské hospodářské svobody ustanovením státního dozoru nad lesy a formulací státní lesní politiky. Od té doby je státní dozor nad lesy trvalou součástí našeho právního řádu, a tak nemůže být ani dnes stav lesů jen záležitostí jejich vlastníků a správců, ale musí za něj nést odpovědnost i stát – tj. vláda a parlament.

Kdy se kůrovec objevil?

V minulosti převládaly v nahodilých těžbách hmyzí kalamity, časově posunuté po polomech větrem a sněhem, protože zpracování neplánovaných těžeb bylo pomalé, v poškozeném dříví se hmyz množil a následná hmyzí kalamita byla rozsáhlejší než předchozí abiotická. Harvestorové technologie těžby dříví, zaváděné od 70. let minulého století zkrátily zpracování kalamitních těžeb, chemické prostředky a jejich aplikační technika zvýšily účinnost ochrany lesů a logistika přispěla k tomu, že v 80. letech hmyzí kalamity prakticky neexistovaly. Projevily se v roce 1993 (2,5 mil. m³), v roce 2016 byly 4,4 mil. m³ (základní stav kůrovce na 1 ha byl překročen šestnáctinásobně) a v roce 2017 dosáhla hmyzí kalamita 5,5 mil. m³. Dynamika vývoje byla hrozivá, přesto zůstala bez jakékoliv reakce až do letošního roku.

Společenské souvislosti kůrovcové kalamity

Při průměrné obmýtní době 115 let není možné vyrovnat nesrovnalosti vzniklé dvacetpět let trvající hmyzí kalamitou během několika let, ale snížené plnění funkcí lesa se dlouhodobě přenese do produkce dříví, pracovních příležitostí v lesnictví a zpracování dříví, i do funkcí krajiny, zejména vodohospodářské. Objem těžeb se nestanovuje libovolně, ale maximálně se může přiblížit přírůstu. Pokud je v letech s kalamitou přípustný objem těžeb překročen, musí být po jejím zpracování snížen, aby produkční základna lesů neklesla. O co vyšší je překročení těžeb[1], tím více klesne objem těžeb v budoucnu.

Přípustné těžby za roky 1998–2016 činily 370,040 mil. m³, ale vytěženo bylo 423,875 mil. m³, což znamená, že koncem roku 2017 bylo vytěženo o cca 54 mil. m³ dříví více (14,6 %), a že v budoucnu by se nemělo 4,25 roku vůbec těžit.

Za všechno může počasí!

V dubnu se ještě připouštělo, že příčin kůrovcové kalamity je více, ale od května je jedinou deklarovanou a výhradní příčinou globální změna klimatu a zčásti se připouští nedostatek kapacit těžařských firem. (Současná poptávka po těžebních pracích je nejméně o 60 % vyšší než dlouhodobé reálné těžební možnosti, a je časově omezená, což znamená nejistotu investic do techniky a personálu). Argumentem je, že kůrovcová kalamita je všude okolo – v Rakousku, Německu, Polsku a na Slovensku. Není pochyb, že změny klimatu hrají při přemnožení hmyzu významnou a nejspíše i dominantní roli. Od roku 1990 se Evropou přehnaly vichřice Daria, Vivian a Wiebke (1990); Anatol, Lothar a Martin (1999); Jeanett (2002); SK 04 (2004); Gudrun (2005); Kyrill (2007); Emma (2008); Klaus a Quinten (2009); Xynthia (2010); Aholming a Joachim (2011); Andrea (2013); Lothar (2015); Herwart (2017); Friederike (2018) a řada dalších, regionálního významu. Při své četnosti a rychlosti až 285 km/h způsobily vývraty a zlomy, ve kterých se kůrovec uchytil. Dalším podstatným faktorem je sucho (zatím nejhorší v roce 2015) a nerovnoměrné rozdělení srážek během roku. Důsledkem je pokles hladiny spodní vody, se kterým se nejsou dřeviny schopny vyrovnat (nejen smrk!), chřadnou a oslabené jsou napadány hmyzem. K nárůstu škod hmyzem přispěla i změna chápání ochrany lesů. Klasická ochrana lesů, vytvořená praktickými lesníky, má propracované metody zjišťování stavu potenciálně škodlivého hmyzu, a při zjištění vyššího než základního stavu se neprodleně přistupuje k doslovnému boji s ním. Tento pragmatický přístup je nahrazován akademickým, charakterizovaným pojmem zdravý les. Ten spočívá na idealistickém názoru, že pokud pěstuje lesník „zdravý les“, jsou jeho složky jeho nedílnou součástí, včetně hospodářsky škodlivého hmyzu, a netřeba proti němu zasahovat. Nezdá se, že by tato filozofie prokázala životaschopnost, ale mezitím se prosadila myšlenkou bezzásahovosti, a národní parky a rezervace se staly rezervoárem kůrovce. Není náhoda, že problémy s kůrovcem má Rakousko a Bavorsko – sousedi Šumavy, kde byli průkopníci tohoto pojetí. Čítankovým příkladem vědecké demagogie je formulace z šumavského výzkumu: „Kůrovec šumavským vodám a půdám hodně pomohl. Měl katastrofální dopad na stromy, ale les nejsou jen stromy.“ Po takové masáži se nelze divit tomu, že naivním občanům působí zkáza lesů kůrovcem radost. V takovém duchu se konal ve Frantolech u Prachatic 2. září 2017 už devátý „Koncert pro šumavskou divočinu“, na kterém účastníci vítali kůrovcovou kalamitu jako nástroj přeměny nenáviděných šumavských lesů na divočinu. Nikdo jim totiž nedokázal vysvětlit, že záměrným zpustnutím Šumavy nevznikne divočina, ale totálně zdevastovaná bývalá kulturní krajina.

Mezi Českou republikou a našimi sousedy jsou určité rozdíly. Německo vyhlásilo kalamitní stav, když roční hmyzí nahodilá těžba dosáhla v jedné spolkové zemi 0,25 mil. m³, Rakousko zpracovalo v roce 2017 3,52 mil. m³ hmyzích těžeb (z toho cca 3,0 mil. m³ kůrovcových) a v roce 2018 předpokládá zpracovat 3,2 mil. m³. To při ročních těžbách vyšších než u nás je katastrofa poloviční. Důležité je, že naši sousedé problém pojmenovali a začali řešit. U nás byl ignorován fakt, že předělem v kůrovcových těžbách byl rok 1992, ve kterém proběhla transformace lesního hospodářství, a že to může být hlavním článkem. Před transformací byl zjištěný kůrovcový strom do tří dnů pokácen, odkorněn, kůra a klest s brouky a larvami spáleny a místo chemicky asanováno. V současném systému, ve kterém nesmí mít LČR vlastní výrobní kapacity (až na přímo řízené závody a výjimky), se to nedaří stihnout ani za tři měsíce,a navíc se dříví převážně „asanovalo odvozem“, což bylo šíření kůrovce do dalších oblastí. Dalším hlavním článkem je nepochybně obchodní model LČR. Rychlé zpracování kůrovcových stromů není v zájmu firem, které se provedením těžebních prací stávají majiteli dříví, protože jim permanentní zpracovávání kalamit umožňuje získat více dříví a za nižší cenu (za symbolickou 1 Kč za 1 m³), případně dokonce za cenu zápornou! Kůrovec je tak reálnou položkou jejich ekonomických kalkulací. Svoji roli určitě sehrálo i to, že na Moravě se přemnožil především lýkožrout severský, který má na rozdíl od lýkožrouta smrkového jinou bionomii, a obvyklé zásahy proti lýkožroutu smrkovému jsou proti němu neúčinné.

Jak to bylo s transformací lesního hospodářství?

Argumenty pro transformaci byly zveřejněny v květnu 1990 v Pivoňské deklaraci jako „Katastrofální stav lesů a jejich přetěžování za komunistického režimu“. První argument bylo přetěžování lesů. V roce 1989 bylo vytěženo 12,303 mil. m³, od roku 1998 neklesla těžba pod 14 mil. m³, nejvyšší těžba 19,4 mil. m³ byla v roce 2017. Další argument byl výprodej suroviny do zahraničí. Export dříví činil v roce 1990 0,414 mil, m³, tj. 3,2 % z celkových dodávek, v roce 2016 to bylo 7,303 mil. m³, tj. 41,45 % z dodávek, a nejvyšší podíl po roce 1992 byl 44,8 %. Ceny dříví označila Pivoňská deklarace za nástroj drancování lesů ve prospěch dřevozpracujícího průmyslu. Ke konci roku 2016 byly ceny jehličnaté kulatiny III.A/B na 60,19 % stálých cen z roku 1989 a listnaté kulatiny III.A/B na 45,58 %. Podniková ředitelství se značnou mírou samostatnosti (bylo jich sedm + Podnik technického rozvoje) byla prohlášena za socialistickou megalomanii. Teď je Podnikové ředitelství jedno. Státní správa lesů byla považována za neúnosně komplikovanou. V současnosti ji vykonávají (spíše nevykonávají) Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí, Správa chráněných krajinných oblastí, Magistrát hlavního města Prahy, Vojenský lesní úřad, Krajské úřady, Okresní úřady, Obecní úřady a Obce s rozšířenou působností. Státní správu lesů komplikuje i rozdrobená držba lesů. Roku 1930 bylo na území dnešní ČR 219 470 vlastníků lesa, což bylo považováno za příliš mnoho, a proto byla tehdy lesní část pozemkové reformy zastavena. V důsledku dědění majetků a restitucí vlastnilo v říjnu 2015 lesy 350 813 fyzických osob, 12 021 právnických osob a 28 488 bezpodílových spoluvlastníků (manželů). V září 1991 předložili reformní lesníci návrh privatizace lesů, který posuzovali zahraniční experti Prof. Dr. Peter Glück, Universiät für Bodenkultur, Vídeň a Prof. Dr. K.- R. Volz, Ludwig-Maxmilians-Universität, Mnichov. Oba posudky vyzněly v neprospěch reformy a zejména prof. Volz, bývalý vysoký řídící pracovník Státních lesů SRN pregnantně vystihl to, co je dodnes rozporováno u nás. Přesto byl návrh ve sněmovně České národní rady 13. února 1992 přijat a vláda České republiky 20. května 1992 privatizaci podniků schválila. Zřízeno bylo ředitelství státního podniku Lesy České republiky v Hradci Králové, jmenován ředitel a personální aparát vznikl z osob, které se s privatizací ztotožnili. Ještě před vznikem lesních akciových společností byla formulována doktrína „stát nemá podnikat“ a aby ji ani náhodou LČR neobešly, byly výrobních kapacit zbaveny, čímž bylo zajištěno, že nově vytvořené subjekty zakázky dostanou. Akciové společnosti se záhy stabilizovaly natolik, že byly významnými sponzory politických stran, což bylo tehdy ještě považováno za aféry, a téměř dvouleté omezení úmyslných těžeb přispělo k (ne)chtěnému rozpadu tuzemského dřevozpracujícího průmyslu. Formulace hlavních problémů lesního hospodářství v roce 1990, způsob jejich vyřešení a postoj vlády a parlamentu k řešení je možné právnickou mluvou označit za „ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz nepřímých důkazů, který ve svém důsledku vylučuje pochybnost“, že při transformaci lesního hospodářství bylo sledováno zlepšení stavu lesního hospodářství, ale že cílem transformace bylo změnit vlastnické vztahy ke dříví ze státních lesů.

Špička ledovce zakryta!

Koncem dubna bylo ještě zjevné, že současný stav, pro který se používá termín kůrovcová kalamita, je vnějším projevem hluboké krize lesního hospodářství, a je tak svým způsobem špičkou ledovce. Transformace lesního hospodářství nerespektovala tradice středoevropského lesnictví a rozmetala resort s vlastními výrobními kapacitami, ověřenou organizační strukturou, semenářským závodem, lesními školkami, byty, strojírenskou výrobou, výzkumem a učňovským školstvím na množinu samostatně nefunkčních segmentů bez přirozených vazeb. Aby nebylo možné systém obnovit, byly rozprodány nemovitosti, jejichž funkční hierarchie se budovala stovky let. Manuálem pro hospodaření LČR se stala „Dřevěná kniha“ a Zákon o státních zakázkách, dovedené do absurdity. Ty plní úlohu katechizmu, o kterém se nediskutuje, kterému se slepě věří, a pouhé pomyšlení na jeho revizi je neodpustitelné a vede k exkomunikaci pochybujícího. Pokud nestačilo 25 let negativního vývoje lesnictví ke korekci systému nastaveného roku 1992, je to signál, že náprava je politicky nežádoucí. To už naše politická representace předvádí, a vojenskou terminologií řečeno vytváří kouřovou clonu, pod níž probíhá přeskupení argumentů. Zatímco se v prvních dnech po přiznání kalamity hovořilo o možnosti vyhlášení nouzového stavu a případné modifikaci zákona o státních zakázkách (jehož rigidní dodržování je spolu s obchodním modelem nepochybně rozhodující příčinou krize lesnictví), nedávno premiér v televizi prohlásil, že zákon je dobrý, a firmám, vykonávajícím práce pro LČR jen chybí lidé! To je nehoráznost a bezostyšné zametání zásadního problému lesnictví pod koberec. Postoj předsedy vlády nepřekvapuje, neboť součástí holdingu Agrofert je firma Uniles, vykonávající práce pro LČR. Překvapit může postoj vlády a parlamentu, ale jen trochu. V průběhu uplynutých 25 let provedl NKÚ několik kontrolních akcí u LČR a jejich závěry (signalizující neudržitelný stav) zůstaly bez reakce vlády i parlamentu. Protože se za stejný čas vystřídalo ve vedení vlády i sněmovny více stran, nelze učinit jiný závěr, než že zjevné zhoršování stavu lesů (zejména státních) nevadí žádné politické straně. Teď se všechny odpovědné instituce tváří, jako že okamžitě, co problém zjistili, začali úporně jednat. Ale není to tak! Ministerstvo zemědělství vydává od roku 1994 Zprávy o stavu lesního hospodářství České republiky, k dispozici má data ČSÚ, NIL, VÚLHM a prostřednictvím ÚHÚL i údaje z hospodářské evidence. Podkladů k analýze vývojových řad a korekci vývoje existovalo dostatek a pokud MZe a státní správa lesů nekonaly, neznamená to nic jiného, než že je to nezajímalo či nesmělo zajímat. Ministerstvo životního prostředí se staví do role arbitra, který všechno věděl a na všechno upozorňoval, ale má nástroje, aby konalo a nikoliv upozorňovalo. Ministerstvo pro místní rozvoj si muselo za 25 let všimnout, že stávající systém veřejných zakázek rozbil sociální strukturu venkova a „vyhnal pracovníky z lesa“. Špatné svědomí by měli mít i novináři – „hlídací psi demokracie“, kteří se asi probudili až v dubnu letošního roku. To uviděli kůrovcové holiny až 24. dubna 2018?

Bude hrůza bez konce nebo nastane hrůzný konec?

Je to podivné, ale pro české lesnictví byla kůrovcová kalamita nadějí vyvolat zájem o lesnictví a dosáhnout korekce jeho nežádoucího vývoje. Tato naděje umřela. Na kritické ohrožení lesů, jako významné složky životního prostředí (1/3 výměry státu) nereaguje Státní správa lesů (ani loni nebyly pozastaveny úmyslné těžby v nepostižených oblastech, resp. byly vyhlášeny a obratem odvolány) ani MZe (s výjimkou jediné vyhlášky), vláda či parlament. Institut politické zodpovědnosti je nefunkční, místo podstaty jevu, což je zejména zákon o veřejných zakázkách, se řeší výjimky z dovoleného zatížení kamionů, zvýšení bilance vagónů pro export dříví, dotace na nákup lapačů, umělé mokřady a nábor dřevorubců v zahraničí (kteří stejně kvalifikaci dřevorubce mít nebudou!). Nic proti řešení detailů, v kritické situaci je třeba využít každou i zdánlivě nepatrnou možnost. Ale chybí orientace na hlavní článek. Příkladem řešení může být mnišková kalamita za 1. republiky, kdy byla mobilizována školní mládež na sběr jejich motýlů a roku 1926 poskytla armáda dvouplošníky Aero A-11 k pravděpodobně prvnímu leteckému zásahu v ochraně lesů v Evropě. Nyní je místo zásadních řešení podsouván laické veřejnosti názor, že za všechno může smrk a lesníci, kteří jej sází! Jako by žádná jiná dřevina neměla svého hospodářsky významného škůdce! Tím, že se naše politická representace zmohla jen na téměř nic neřešící úpravy, dostáváme jednoznačný vzkaz: Problémy lesnictví zameteme pod koberec. Zapomeňte na ně! Máme to pod kontrolou – zisky zůstanou privátní a ztráty společenské. A díky za inspiraci. Na příští rok si připravíme dotace na kůrovce. Musíme jej finančně využít ještě alespoň jednou.

Epilog

Příčinou žádné události není náhoda. Pouze to tak vypadá, ať už se jedná o národní nebo komerční zájmy. Většina z nich je zinscenovaná a mají je na svědomí ti, v jejichž rukou končí provázek od měšce s penězi.
Denis Winston Healey (1917-2015), ministr financí Spojeného království

Autor: Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
Kontakt: simanov@email.cz
Grafy: autor